František Řehoř: Milovník života haličských Rusínů

Petr Kaleta

K doposud nedostatečně probádaným problémům v dějinách české slavistiky a národopisu patří rozsáhlé dílo poněkud zapomenutého národopisce, samouka Františka Řehoře (1857-1899). Narodil se 6. prosince roku 1857 ve Stěžerách u Hradce Králové. Tam absolvoval místní reálku a brzy nato, v roce 1877, se celá  rodina odstěhovala do východní Haliče. Řehořovi rodiče si zde pronajali statek od ženského benediktinského kláštera ve vesnici Volkov jižně od Lvova.

František Řehoř se nevyhýbal domácím pracím, ovšem jeho špatný zdravotní stav mu nedovoloval větší pracovní zátěž, takže se věnoval hlavně výpočtům při nákupu surovin, při setbě, při sklizni a organizaci práce. Zbývalo mu však dost volného času, který dokázal dobře využít. Byl sečtělý a velmi dobře se před příjezdem seznámil s historií, kulturou a geografickými podmínkami Haliče. Co ho ovšem nejvíce upoutalo, to byli místní lidé a archaický způsob života venkovských Rusínů.

Uvědomoval si, že není profesionálním vědcem, a proto se snažil tento handicap vyrovnat usilovným studiem dostupné odborné literatury o historii a národopise rusínských obyvatel a dosažené poznatky pak prakticky využít. Řehoře můžeme charakterizovat jako přemýšlivého introverta s obrovskou vůlí, kreslířským nadáním, technickým myšlením a jako bystrého pozorovatele, který dokonale znal zemědělské prostředí; to vše bylo základním předpokladem pro jeho další výzkumy. Dobře věděl, že česká veřejnost je nedostatečně seznamována s rusínskou problematikou v Haliči, a k její popularizaci směřovala jeho práce. Procházel haličskými vesnicemi, kde se u venkovanů informoval o všech odvětvích zemědělství a řemeslnických profesí, a zaujaly ho značné zvláštnosti zdejšího hospodářství.   Vše si pečlivě zapisoval na archy papíru a do notesů tvořících základní pramen pro výzkum jeho životních osudů. Specifické místo má v jeho díle etnografická skupina karpatských Huculů, které po celý život navštěvoval a kteří byli předmětem jeho výzkumů. Huculská problematika proto byla i častým tématem jeho článků a studií.

S publikační činností začal v roce 1880 článkem O výrobě plátna u Rusínů východo-haličských v časopise Listy Průmyslové a o rok později psal do téhož periodika, ale i do Světozoru. Byly to články Obrázky z Pokučí a Huculští novomanželé z Berhometa.

V roce 1888 se František Řehoř stal spolupracovníkem a aktivním přispěvatelem rozsáhlého díla, Ottova Slovníku naučného. Redakce Ottova Slovníku naučného měla zájem nejen o příspěvky samotného Řehoře, ale chtěla prostřednictvím jeho bohatých styků navázat kontakt i s předními haličskými Ukrajinci. Jeho přispívání pak intenzivně pokračovalo a v Ottově Slovníku naučném můžeme najít přes sto šedesát hesel, jejichž byl autorem.

Svých bohatých kontaktů a znalostí však nevyužil „pouze“ k publikování článků a studií. Významnou součástí jeho díla se stala rozsáhlá fotografická sbírka, v níž mistrně zachytil rusínský život východní Haliče druhé poloviny 19. století. Důležité byly rovněž Řehořovy kontakty s manželi Náprstkovými, jímž zasílal do Českého průmyslového muzea v Praze nejrůznější národopisné předměty a vytvořil tak jedinečnou východohaličskou kolekci.

Národopisná bádání Františka Řehoře ho pravděpodobně nejvíce spojovala s etnografem, pedagogem a publicistou Volodymyrem Šuchevyčem (1849-1915), jehož životní prací bylo  pětisvazkové dílo Huculščyna (1899-1908). Velmi přátelské kontakty měl i s vynikajícím haličským ukrajinským spisovatelem a klasikem ukrajinské literatury Ivanem Frankem (1856-1916). Vzájemně si vyměňovali informace o českém a ukrajinském literárním dění a rovněž v soukromí byli dobrými přáteli.

Řehořovým hlavním tématem byli Rusíni, jejich zvyky, obyčeje, kulturní a společenský život aj., ovšem nezapomínal ani na Židy, kteří byli podstatným fenoménem východní Haliče 19. století.

V osobním životě nebyl šťastný, jeho práci znesnadňovala nemoc (vrozená nedoslýchavost a poté tuberkulóza). V roce 1890 se vrátil do Čech, odkud pak jezdil na další studijní pobyty do Haliče.

Publikoval stále do českých novin a časopisů a měl velké plány svých dalších výzkumů. Po návratu do Čech v roce 1890 se snažil souborně vydat své národopisné studie a trpělivě oslovoval jednotlivé nakladatele. Pro tehdejší české nakladatele nebyla odborná práce o Rusínech lukrativní nabídkou, na níž by se dalo vydělat, a tak dostával jednu negativní odpověď za druhou. I přesto, že se mu nepodařilo prosadit souborné vydání svých národopisných prací, zasluhují jeho články a encyklopedická hesla naši pozornost především proto, že se mu jejich prostřednictvím  podařilo pečlivě, originálně a detailně zdokumentovat pro následující generace život Rusínů z Haliče v druhé polovině 19. století. Veškeré jeho vytčené cíle a plány však ukončila zákeřná nemoc, které podlehl  6. 10. 1899.